V sobotu – na státní svátek – jsme se nijak nežinýrovali a sraz na Královopolském nádraží jsme si dali až v půl desáté a následně jsme se se dvěma přestupy na autobus v Židenicích a v Jedovnicích dopravili do Lipovce. Odtud už to bylo do přírodního areálu po zelené značce jen necelé tři kilometry.
Na místě jsme dostali úvazky, jistící sady a rukavice a po krátké instruktáži od místního průvodce se společně vydali na první jednoduchou cestu. A kdo vlastně do té doby nevěděl, co to vlastně taková ferrata je, tak se mohl na vlastní kůži přesvědčit, že je to zajištěná „cesta“ v jinak nepřístupném (horském) terénu, která je vybavená jistícím ocelovým lanem, železnými stupy, případně dalšími jinými pomůckami, které usnadňují výstup i osobám, které jinak nemají zkušenosti s horolezením. Poté, co jsme si osvojili nutné návyky, které měly zajistit naši bezpečnost a techniku lezení, nás nejprve instruktor pozoroval z dálky, až nás při dalších výstupech zanechal zcela samotné.
Z celkové stošedesátimetrové délky tras jsme si na skále mohli zvolit různé – vertikální, horizontální, kombinované, žebřík i přechod přes visutý šedesátimetrový most. Ten byl pro některé opravdová výzva. I z obtížností se dalo vybírat, od nejlehčích „áčkových“, až po opravdu náročné „déčkové“. Záleželo na každém jak si věří, jak je na tom s fyzičkou a jak moc se chce kochat z výšky nebo naopak z nižších pater. Někteří si za čtyři hodiny pobytu stačili prolézt všechny trasy, sníst oběd, projít se za dalšími přírodními zajímavostmi na dně lomu a ještě se občerstvit v místním stánku.
Při jinak ideálním počasí jsme za mírného deštíku odcházeli velmi spokojeni se svými lezeckými výkony směrem ke Sloupu, kde jsme měli zajištěn nocleh v místní základní škole. Cestou jsme se podívali ještě k jeskyni Nové i Staré Rasovně s ponorem Bílé vody a keškou a k jeskyni Lidomorně pod zříceninou hradu Holštejna. V Šošůvce jsme pak unaveni a skoro bez povšimnutí minuli osvětlené Ruské kolo na místní pouti a už za tmy sešli do městyse, který je severní vstupní branou do Moravského Krasu.
Po drobném zdržení, kdy jsme se nemohli spojit s kontaktní osobou kvůli ubytování, jsme se v jedné třídě zabydleli velmi rychle. Hned na to se omladina vrhla do vaření večeře. Špagety s omáčkou chutnaly skvěle a i zákusky, které s sebou děvčata přivezla, neměly chybu. Další program už nebyl v plánu a klidnou volnou zábavu s dobrovolnou večerkou každý uvítal.
Ráno jsme opět nevstávali moc brzy. Sladká snídaně, zběžný úklid, rozloučení se se Sloupem a už jsme si to mašírovali směrem Blansko. Jednu zastávku jsme měli ve Vavřinci, kde jsme neúspěšně hledali kešku, druhou ve Veselici ve Včelařském muzeu, třetí na rozhledně Podvrší a čtvrtou na obědě v Obůrce.
Muzeum bylo sice malinkaté, ale krásné, navíc jsme byli asi poslední, kteří jej před zimní pauzou navštívili. To bylo znát hlavně na sortimentu zboží v místním bufetu. Skoro vše už totiž bylo vyprodané. Aspoň že zbyly jedny medové bonbóny. Po vstřebání všech zajímavých informací o včelách a výrobě medu ještě někteří nakreslili obrázek do místní soutěže a za slunečného počasí jsme se mohli vydat dále k rozhledně.
Výhled z plošiny ve 37 metrech byl úžasný, výstup a sestup po 168 schodech (naštěstí bez batohů) už však méně, ale určitě to stálo za to. Spatřili jsme například Pálavské vrchy, kopce na Vysočině nebo třeba chladící věže jaderné elektrárny v Dukovanech.
Jak zastávka u muzea, tak u rozhledny byla okořeněna hledáním kešek. Nejvíce jsme se však těšili na jídlo. To jsme si dali v restauraci Obůrka ve stejnojmenné části Blanska, kam jsme neomylně směřovali po modré turistické značce. Zde nás překvapila jak rychlost přípravy, tak kvalita pokrmu i velmi příjemný personál. Většina vedoucích si dala nějakou tu klasickou hotovku, u dětí však samozřejmě zvítězil smažák…
A protože jsme měli dostatek času popošli jsme až do Češkovic, odkud nás prázdný autobus odvezl do Blanska na nádraží. Tam jsme přestoupili na vlak a přes Židenice jsme doputovali zpět do Králova Pole.
Akce to byla výborná, po všech stránkách a všichni – vedoucí i děti – si ji moc užili, víc takových jen. A nechme se překvapit, co nás čeká příště, už teď se prý rýsuje nějaký ten jarní termín.