K bájnému Fénixovi mají zprávy těchto dvou historiků podávané navíc s výhradou nepochybně daleko. Básník Ovidius však už píše (v patnácté knize Proměn): "Avšak je jeden pták, jenž sám sebe vždy rodí znovu; Fénix asyrsky sluje. Jakmile skončí ten pták pět století života svého..., usedne na své hnízdo a umře tam ve vonných látkách. Potom prý z otcova těla se mladý narodí Fénix, jenž má žít tolik let, kolik žil jeho otec. Jakmile dospěje a je tak silný, že může unést břímě, sundá z koruny stromu své hnízdo, otcův to hrob a kolébku svou, a lehce mávaje křídly, je vzduchem dopraví do Města slunce, kde je pak u chrámu slunce položí před svaté dveře." Bez ohledu na to, že mu připisuje asyrské jméno, klade ho ve shodě s tradicí rovněž do Héliopole, což je řecké jméno "Města slunce", Egypťany zvaného On, jež stálo v místech dnešního severovýchodního káhirského předměstí Tell Hasanu. Avšak ani tento Fénix není ještě Fénixem podle našich představ.
Představa Fénixe, jak dnes žije v obecném povědomí, vznikla teprve na sklonku antiky a ustálila se až na sklonku středověku. V definitivní formě ji zachycuje například Cestopis tzv. Mandevilla z druhé poloviny 14. století, s nímž se mohli lidé v naší zemi seznámit v překladu Vavřince z Březové už v době kolem roku 1400: V Ejiptě leží jedno město, jež sluje Kleopolis (Héliopolis), točíšto Slávy město, v němž jest chrám po chrámu jeruzalémském udělán a ustaven... A kněžie mají v tom chrámě psán ten čas a hodinu toho jediného ptáka v světě, jež slove Fenix, točíšto samolet, když má umřieti a kterak se má naroditi. Neb když ten pták bude pět set let vstáři, tehta ti kněžie připravie oltář v tom chrámě a položie naň síru a trnie suché. Tehda přiletí ten pták na ten oltář a sede na tom tní a síře a od horkého povětrie zapálí tu síru i trnie a spálí se i s ptákem u popel; a kněžie v ta doba kadie a zpievají svým obyčejem vókol u toho oltáře stojiece. Pak druhý den naleznú v tom popelu ležiece črv. A den třetí ten črv obrátí se v dospělého ptáka a uletí pryč. To jsú mi pravili za jasté ti kněžie pohanští a okázali sú mi to v písmě, že se to tak dálo a má sa státi. Také vídají často toho ptáka v té zemi najvěčie, v Arabí... A jáť jsem jej viděl dvakrát.
Na vývoj Fénixe v ptáka, který se ve stáří spaluje a potom povstává z popela omlazen k novému životu, měli zřejmě vliv raně křesťanští egyptští autoři, kteří hledali pro nové náboženství přijatelné symboly, jež měly oporu v domácích tradicích. Vycházeli přitom z kultu posvátné volavky, jak se vyvinul v Onu, o němž měli podrobnější a bezprostřednější informace než historikové a básníci z Řecka nebo Říma. Tato volavka se egyptsky jmenovala Boinu, z čehož vzniklo řecké foiníx a latinské phoenix, a byla odnepaměti pokládána za symbol "zrození ze sebe sama", "života obnovujícího se smrtí", "zmrtvýchvstání k věčnému životu". Podle egyptských představ byla prvním tvorem na zemi, když se země vynořila z pravodstva boha Nuna. Volavka je ostatně dodnes prvním ptákem, který se objevuje na ostrůvcích po opadnutí nilských záplav. Jako první tvor musela být nutně "Tím, kdo povstal sám ze sebe", jak zněl také jeden z jejích titulů. Tuto představu posilovalo i to, že slovo boinu má společný kořen se slovem, jež lze přeložit jako "povstávat", "objevovat se". Prvním místem, které se vynořilo z Nunova pravodstva, byl podle učení onských kněží On. Narodila se tedy tato volavka v Onu a tam též sídlila na posvátné vrbě u chrámu boha slunce Rea. Oblíbeným místem, na kterém sedávala, byla špička benbenu (obelisku) v Reově chrámě, kde se jí každý den dotýkali první a poslední paprsky slunce. Z tohoto jejího spojení se sluncem a bohem slunce Reem vznikla nepochybně představa, že je "Reovou živoucí duší". Po rozšíření kultu boha mrtvých a vládce podsvětí Usira byla pokládána také za "Usirovu živoucí duši". Egyptsky se "živoucí duše" nazývala Ba. Jejím hieroglyfickým znakem byl pták, který měl podobu volavky (někdy však ibise); to pak často vedlo k jejich vzájemnému ztotožňování. Protože jak posvátná volavka, tak zmíněná "živoucí duše" byly podle egyptských představ nesmrtelné, vyvinul se z Boinua čili Fénixe symbol života a nesmrtelnosti, později též symbol vzkříšení mrtvého k novému životu na onom světě. Tento symbol v podobě neškodného ptáka mohlo spolu s vírou ve vzkříšení a věčný život převzít i křesťanství.
Jistěže je tento výklad poněkud složitý a klade značné nároky na naši představivost; opírá se však o vývody v nichž se shodují egyptologové jako K. Sethe, H. Junker, E. A. W. Budge, H. Bonnet a kromě jiných i F. Lexa a J. Černý. Podle některých dalších lze navíc vycházet z názoru Egypťanů, že posvátná volavka byla jednou z pozemských podob slunce, které po skončení své vlády nad světem vždy umírá a pak se znovu rodí a objevuje v jasné záři. Toto umírání a vzkříšení slunce se opakuje denně před očima všech lidí; kromě toho se však podle egyptských představ opakovalo i v dlouhých cyklech (podobně jako se například podle jejich představ obnovovala vláda panovníka, dokonce i zemřelého, v třicetiletých cyklech symbolizující lidský věk). Rovněž tento výklad je přes jisté zjednodušení pro náš způsob myšlení dosti komplikovaný. Podporuje ho však i skutečnost, že egyptský Boinu byl pokládán také za ochránce různých "slavností obnovy" a měl titul, který lze přeložit jako "Pán jubilejí".
Přesto tu zbývají přinejmenším dvě otázky: kde se vzalo ono Fénixovo sebespalování, o němž antičtí autoři nemluví, a kde ono období 500, resp. 1461 let, o němž naopak mluví? V zachovaných egyptských pramenech, od nejasných zmínek v Texetech pyramid přes zprávy v Knize mrtvých až po obsáhlé Magické papyry z řecko-římské doby, nenacházíme na ně přímou odpověď. Zdá se, že představa, podle které se Fénix ve svém hnízdě spaloval, má svůj základ v dávném učení o umírání a zmrtvýchvstávání Slunce a v ztotožňování posvátné volavky se sluncem. Nasvědčují tomu i zmínky v různých textech, podle kterých se tato volavka objevila na zemi "v ohnivé záři slunce". Pokud jde o uvedená dlouhá léta fénixova života, resp. dlouhá období, jež musela uplynout mezi jeho přílety do Egypta, lze je snad odvodit z jeho funkce "Pána jubileí", tj. slavností konaných v pravidelných dlouhých intervalech. Žádné pětisetleté jubileum však z dějin Egypta neznáme, ani tzv. "fénixovu periodu", jež se svou konstrukcí řadí k podobné číselné mystice, jaká vznikla kolem Velké pyramidy. Tacitův údaj o 1461 letech je nicméně velmi zajímavý. Jde tu zřejmě o ohlas významného astronomického poznatku Egypťanů, že hvězda Sírius (Sopdet) vychází na zeměpisné šířce Mennoferu (Memfidy) současně se sluncem vždy za 1460let.
Boinua zobrazovali Egypťané v jeho vlastní podobě, tj. jako volavku, a to při barevném provedení modře. Zpravidla mu dávali na hlavu hornoegyptskou bílou královskou korunu, lemovanou dolnoegyptskou královskou ozdobou z černých pštrosích per. Známe i jeho vyobrazení na posvátné vrbě a od sklonku Nové říše také v podobě muže s volavčí hlavou. Kromě reliéfů, z nichž mnohé jsou na původním místě a jiné v různých muzeích, zachovaly se i drobné plastiky a miniaturní amulety s jeho vyobrazením. Jako Fénix pak přešel v málo pozměněné podobě z chrámů a hrobek Egypťanů do chrámů a na náhrobky křesťanů, kde si zachoval svůj původní význam jako symbol zmrtvýchvstání a věčného života i dodnes.
Chrámy Egypťané Boinuovi nestavěli a podle všeho mu nezasvěcovali ani zvláštní kaple; ctili ho spolu s bohem Reem a Usirem. U Kábu (řecké Eileithýiaspole, egyptského Nechebu) byly však objeveny trosky nevelké budovy, které lze podle nápisů a výzdoby pokládat za pozůstatky "Fénixova chrámu". Jejich identifikace není bezpečná, jisté je jen, že pocházejí až z řeckořímské doby, asi z prvních století našeho letopočtu.
Fénix
Fénix je majestátní jasně rudý pták velikosti labutě s dlouhým zlatým ocasem, zobákem a spáry. Hnízdí na horských vrcholcích a vyskytuje se v Egyptě, v Indii a v Číně. Dožívá se obrovského věku, protože má schopnost regenerace. Když jeho tělo začne jevit známky opotřebovanosti, vzplane a shoří a z popele znovu povstane jako malé kuře. Fénix je mírumilovný tvor. Není známo, že by zabil jiného živého tvora. Umí kdykoli zmizet a znovu se objevit. Zpěv Fénixe působí kouzelně. Údajně zvyšuje odvahu lidí čistého srdce a v nečistých srdcích vyvolá strach. Jeho slzy mají mocné léčivé účinky.