Do tohoto úvodního soupeření mezi oddíly PTO jsme mohli v kategoriích M, S a R přihlásit pouze dva týmy. Chtěli jsme jich mít samozřejmě více, ale kapacita lanového centra a spravedlivější podmínky i pro menší oddíly nám to bohužel neumožnily. Proto soutěžil jeden tým v Mladších a druhý tým ve Starších. Rádci tentokrát přišli zkrátka. V Nejmladších, kteří měli samostatnou soutěž přímo v terénu nedaleko rozvodny nad Lesnou, jsme pak měli v ohni želízka dvě.
Velmi pozitivní však bylo to, že jsme byli nasazeni do turnusů, které začínaly až kolem oběda. Tudíž jsme se mohli krásně vyspat a sraz si dát teprve v půl desáté. A to jsme, ještě než jsme vyjeli autobusem na Lesnou, mohli v klubovně všem znovu připomenout pravidla i taktiku, kterou jsme se dětem snažili vštípit již na dvou předchozích nácvicích v červnu a v září.
Na Halasově náměstí se rozdělily cesty naší třicetičlenné výpravy. Nejmladší pod vedením Kobry a Petra vyšli pěšky k Rozvodně, kde byly v lese nataženy nízké lanové překážky. Ti větší to pak měli kousek na louku před Lanovým centrem. Tam rozbili naše ležení.
Všechny děti do deseti let se tedy soustředily v prostoru U Rozvodny, vzdálené cca dva kilometry od Lanového centra směrem na Soběšice. Tady organizátoři den předtím natahali mezi stromy nízké lanové překážky, které byly většinou individuální. Účastníkům zde s jištěním pomáhal jeden z rozhodčích a pak také jeden vlastní vedoucí, který však nesměl radit v taktice lezení. A ta byla důležitá. Bylo totiž možná zbytečné, snažit se o něco těžkého, překážku nezdolat, ztratit čas a být tak úplně bez bodů. Ono to chtělo spíš soustředit se na to, co menší děti bez problému zvládly a lézt toto znovu a znovu.
Přímo v LC obdrželi poslední pokyny od Rogiho soutěžící před předáním Instruktorům lanového centra. Ti děti oblékli do úvazků, zopakovali pravidla a povinně je proškolili ze zásad bezpečného jištění na trenažérech tak, aby je mohli pustit do soutěže na vysokých lanech. Zde už se v týmech museli spolehnout navzájem sami na sebe.
První rozřazovací aktivita Expedice byla velmi rychlá a určila pořadí týmů pro získání povolení k výstupu z Base campu. Hody kostkou navíc určovaly počasí – tj. kolik lidí z družstva může v rámci jednoho výstupu vysokou lanovou překážku zdolávat. Někdy se holt nezadařilo, bylo zataženo nebo dokonce bouřka a tým musel jít nakonec fronty a házet znovu. Když ale počasí bylo příznivé, tak lezci konečně mohli stoupat k vrcholu. Pro jednotlivce měli na výběr třeba z Přeskoku, Sítě, Divokých koz, Opičárny, Mostu Indiana Jonese, Kříže nebo Skoku na hrazdu. Mezi týmovými překážkami pak byly Létající ostrůvky, Šalina, Banzaj, Amazonský přechod nebo nejobtížnější Jákobův žebřík.
Ti, kdo mají strach z výšek, to měli opravdu těžké. Šplhat po skobách na silné sloupy nebylo jen tak a což se pak teprve pustit na samotnou překážku. Bylo to hodně o vlastním překonání i o tom nenechat vlastní tým na holičkách. Někdo nám zezdola připadal jako veverka a s ničím neměl problém, jinému bylo potřeba dodat ze země povzbuzení a slovní podporu. Vymezený čas rychle utíkal, a tak nebyl prostor na zbytečné prostoje. Jeden lezec, druhý lezec, třetí… Prostě tolik, kolik měl ten který tým na danou překážku povolenek. To bylo důležité pro to, kolik se družstvu nakonec za překážku připsalo bodů. Když ji totiž zdolal první člen, získal za ni dané body, pokud ji zlezl druhý člen, dostal stejné body a k tomu navrch deset procent. Třetímu a každému dalšímu pak bylo k základu připočítáno vždy ještě o dalších deset procent bodů více než předchozímu. Výhodné tedy bylo zdolat jednu překážku všemi šesti členy.
Neustále bylo slyšet: „To dáš! To zvládneš! To skočíš… …tři, dva jedna hop!“ A také: „Kontrola. Kontrolá! Tak kde je sakryš ta kontrola!“ Nikdo se totiž nesměl vydat na překážku po předchozí kontrole lan a karabin od Instuktorů LC, kteří se pohybovali mezi všemi sloupy. V opačném případě by celému družstvu hrozilo udělení černé karty a odečtení jednoho tisíce bodů.
Po hodině a deseti minutách od startu bylo dolezeno. Děti se mohly vysvléci z úvazků, se stravenkami se vydat ke stánku Gastrochefu na hamburgery, využít doprovodný program Československé obce legionářské s převahou střeleckých stanovišť nebo si prostě jenom odpočinout. Všichni, i maláči, kteří už mezitím došli od Rozvodny, co s námi čekali na výsledky, měli však po čase dlouhou chvíli, a tak využili donesená ringa a balón k různým hrám. Dokonce si mohli vyzkoušet i organizovaný Ringobal oddílem Hády.
Kolem páté hodiny odpolední přišlo na řadu vyhlašování výsledků. Již dopředu jsme věděli, že jsme tentokráte žádnou díru do světa neudělali, ale přesto doufali v pěkné umístění. V kategorii Nejmladších a Starších jsme naše družstva měli až ve druhé půlce výsledkových listin. O poznání lepší to bylo u Mladších, kde Paťa, Alda, Bětka, Onďa, Katy a Čipi dosáhli na bramboru. V Zelené lize to pak stačilo na páté místo. Tak se budeme muset v únoru na Ringobalu a hlavně v dubnu na Setonovu závodu více snažit, ať se posuneme trošku výše.
Celkově to ale byla velmi povedená sobota, super zorganizovaná akce a děti, pro které to hlavně děláme, byly spokojené a vše si užily. Jen možná škoda, že jsme nemohli být všichni pohromadě, ale i takhle to bylo fajn.