Tam byl malý nástup a hned po něm děti začaly hledat první kešku. Jakmile ji našli, tak jsme pokračovali do čtvrti, kde se v minulosti soustřeďovali drobní řemeslníci, kteří se zabývali zpracováním kůže. Ti si stavěli drobné domky a právě mezi nimi vznikly tři úzké a tajemné uličky. Jedna z nich – Koželužská – je dokonce zapsaná v knize českých rekordů jako nejužší u nás. V tom neužším místě má jen 77,5 cm. To jsme sice neměřili, ale všechny tři jsme si poctivě prošli, předtím než jsme zamířili do Předklášteří.
Zde jsme měli domluvenou prohlídku v cisterciáckém klášteře Porta Coeli, ale protože jsme měli ještě trochu času, zašli jsme si pro druhou kešku do místního parku a další jsme odlovili přímo na nádvoří. Tam jsme také odehráli jednu drobničku a poté už si nás přebrala slečna průvodkyně a před nádherným portálem k nám promluvila poprvé v rámci prohlídky. Seznámila nás s historií celého místa, která byla opravdu pohnutá. Klášter byl totiž v průběhu věků několikrát zrušen a opětovně obnovován i s řeholním životem jeho obyvatel, který se zde žije i v současnosti.
Po skončení asi tři čtvrtě hodinové prohlídky jsme si koupili nějaké ty suvenýry a oklikou kolem klášterních technických a hospodářských budov, kde byla ukryta poslední nalezená keška dne, jsme došli na autobusovou zastávku. Odtud jsme pak dojeli do Skryjí. Na konečné jsme si snědli sváču/oběd, zahráli drobnou hru, a vyrazili pěšky na další osmikilometrovou cestu. Prvně byla hodně do kopce a zároveň hodně zasněžená. Toho jsme využili k neustálému koulování a válení se ve sněhu – paráda.
Jilmovím, Huslemi a Kaly nás šest vedoucích s devíti dětmi doputovalo přes poslední kopec k místu, které bylo několika dětem povědomé. Byl to svah, na kterém se na letním táboře v Borači hrávají různé hry. Všem už teď tedy bylo jasné, že neznámým místem ze zvadla je myšlena Borač. Do ní nám to trvalo ještě asi půl hodiny.
Na louce, na které v létě stávají stany, byla tentokrát velká sněhová pokrývka. A protože sníh byl krásně lepivý, nemohli jsme na ní nepostavit sněhuláka. A nezůstalo jen u jednoho. Soutěže o nejkrásnějšího se jich zúčastnilo hned pět. Pak už zbývalo jen umělecky zapózovat před vytvořenými díly a přesunout se k vlakové zastávce, odkud jsme s přestupem v Tišnově dojeli až domů do Brna. Na nádraží v Králově Poli jsme se všichni rozloučili a děti předali rodičům. Výlet se náramně povedl. Sníh byl moc super!