Vše začalo o pár dní dříve, kdy informací chtivé děti na schůzce obdržely záhadné obálky, které měly podle pokynů otevřít až doma. Jinak nevěděly vůbec nic. Z dopisu zjistily, co vše si musí nabalit do batohu a též to, aby se v pátek dostavily na Královopolské nádraží, kde měla započít jejich cesta do Austrálie, která potřebovala jejich pomoc (návaznost na celoroční motivaci).
V daný čas na nádraží omladina otevřela další obálku, ze které se dozvěděla nečekanou novinu. A to takovou, že nikdo z vedoucích s nimi nepojede. Podle dalších instrukcí si děti zakoupily lístky a nasedly na vlak směr Žďár nad Sázavou. Ve Žďáru musely přestoupit na autobus a hurá do zastávky Kadůvek. Prý se dost vylekaly, když jim šofér řekl, že tady ještě nikdy nikoho nevysazoval. Není se čemu divit, je to zastávka uprostřed ničeho, okolo jsou jen lesy, pole a tma.
V přístřešku pak byla schovaná GPS, která skupinku osmi dětí dovedla k dalšímu stanovišti. Tam ležely buzoly, další zpráva a v ní několik hlavolamů. Jejich vyluštěním získaly azimut a po dvojičkách vyrazily daným směrem. Prošly zabláceným polem i loukou a v lese plném sněhu se za chvíli napojily na trasu vyznačenou svítícími kužely. Ta vedla cestou necestou ke studánce. Poté, co děti nabraly do dříve získaných barelů pitnou vodu, dorazily už konečně do cíle, na Rogiho chatu na Kadůvku.
Po příchodu započalo ubytování v útulných pokojících a někteří se ještě vrátili pro barely a vodu, jelikož minuli jedno stanoviště s jejich uložením. Jak se děti vybalovaly a převlékaly, tak se i celá chata postupně probírala ze zimního spánku. Největším úkolem večera bylo roztopit kamna a usušit všechny promáčené boty. Když se všichni ubytovali, najedli a ohřáli, začal večerní program.
Pozor, australské imigrační oddělení je nemilosrdné a návštěvníci potřebují povolení k pobytu. Aby jej dostali, musí prokázat opravdovou znalost svého partnera. U nás se ukázalo, že naše děti se opravdu znají poměrně dobře a vstupním testem prošly všechny dvojičky bez větších problémů. A protože každá úspěšná zkouška se musí oslavit, tak se večer rozbalily deskovky doplněné o další zábavu. Jak čas postupoval, děti se postupně samy odebraly spát.
V sobotu se na chatě vstávalo celkem pozdě, až kolem deváté hodiny. A dopoledne se taky nic moc velkého nedělo. Než se totiž celá banda ospalců vybabrala z postelí a udělala snídani, už bylo skoro jedenáct. Moc to ale nevadilo, protože počasí venkovním hrám vůbec nepřálo, takže toto zpoždění ani moc nevadilo. Část dětí znovu hrála deskovky, jiné se podílely na vaření oběda. O něj se z velké části zasloužily samy, ať už loupáním a krájením brambor, přípravou míchaného masa, či topením v kamnech a samotným smažením karbanátků.
Po obědě už ale přišla na řadu průzkumná mise, při které se pátralo po příčinách tajemné choroby, šířící se Austrálií. Bylo třeba odebrat vzorky z postižených oblastí. Dle zpráv od místních by mohlo být epicentrum v jedné z tajemných štol uprostřed lesa, a tak nezbylo nic jiného než popojet autem a začít ji hledat. Zadařilo se a nervozita stoupala. Šance na odebrání slušných vzorků byla totiž veliká. Veliké ale bylo i riziko, že se z naší výpravy také někdo nakazí. A tak první skupina nazula holínky a po dvojičkách vstoupila do temného prostoru.
Kromě strachu z neznáma a tmy tu čekalo plno různých nástrah v podobě nízkého stropu a všudypřítomného bahna. Nejvíc dal zabrat zaplavený úsek. Po překonání toho všeho ale všichni dospěli ke kýženému cíli – k pozůstatkům jednoho nakaženého jedince. Odebrání několika vzorků pro laboratorní expertízu bylo naštěstí dílem okamžiku. Návrat na základnu se zdařil skoro ještě za světla. Na místě nás pak čekala večeře a spolu s ní malé, milé překvapení. Přijela Míša.
Večerní analýza velikosti „žížaloidních“ vzorků se odehrála v soutěžním duchu. Aby je bylo možno co nejlépe prohlédnout, bylo třeba je co nejvíce natáhnout. Jeden pokus střídal druhý a skoro každým se vždy vytvořil délkový rekord. Roztahování se povedlo, po chvilce byly všechny žížaly zanalyzované a posléze spapané. Naštěstí vzorky došly, jinak by se natahovalo a papalo do aleluja.
Později nám Australské centrum pro kontrolu nemocí poslalo za naši práci děkovnou báseň, odrecitovanou ústy vedoucích a okořeněnou nějakým tím zlepšovačem hlasu značky He. Podobné legrácky s hlasem museli samozřejmě vyzkoušet všichni a nutno říct, že u toho bylo dost srandy. Díky tomu se večer trochu protáhl.
V neděli se tak vstávalo ještě později než v sobotu, tentokrát dokonce kolem desáté. Za dopoledne se stihla snídaně, nějaká ta drobná hra a už tady byl oběd. Po něm děti hodnotily různé aspekty i výlet jako celek. Zbývalo se tak jen už sbalit, uklidit po sobě a dopravit se postupně do Nového Města na Moravě na vlak a domů, do Králova Pole.
Podle ohlasů dětí to vypadá, že se výprava zdařila a opravdu se jim líbila. Škoda, že více nepřálo počasí, že skoro neustále pršelo, že bylo všude zabláceno a že hodně foukalo. Místy to vypadalo i strašidelně, když silný vítr lámal větve ze stromů. Díky tomu nemohl proběhnout připravený venkovní program, ale i tak si všichni výpravu moc užili. Kdo ví, třeba někdy něco podobného zopakujeme.