To všechno nás ale vůbec neodradilo, abychom se po dvaadvacáté vydali s oddílem do Adamova na čištění studánek. Počasí nemělo vliv ani na počet účastníků, protože nás letos k „naší“ Studánce U Srnce vyrazilo dvacet sedm.
Z Královopolského nádraží jsme o půl deváté vyjeli autobusem do Soběšic. Zde jsme přesedli a za chvíli jsme se ocitli v Útěchově. Odtud jsme se notoricky známou cestou po modré značce spustili z kopce do Adamova. Zde jsme si udělali drobnou zacházku, abychom odlovili jednu kešku a zjistili indicie k další typu „multi“.
Zastávku na svačinu, a také pro sehrání první hry – skokanského souboje družstev, jsme si vytýčili až u vodárenského objektu situovaného asi v třetině výšlapu ke studánce. Těm, co se s námi vydali do Adamova poprvé, se v tuto chvíli protočily oční panenky již poněkolikáté, protože opravdu nechtěli věřit, že by mohl přijít ještě příkřejší kopec, než ten, co jsme za sebou měli doposud. A to viděli jen část, natož finále, to bylo ještě daleko. Dříve nebo později jsme ale všichni vrchol Výškůvka zdolali a od něj to již bylo pár metrů ke studánce.
Po cestě jsme tipovali, zda voda ze studánky poteče nebo, jak bývá bohužel v posledních letech pravidlem, ne. A pravdu měli pesimisté, jen v nádržce byla zamrzlá. Naštěstí alespoň vyvěral pramínek z pod objektu z roku 1937.
V momentě, kdy dorazili na palouček i poslední opozdilci, jsme si rozdělili úkoly. Družina Flagro se pod vedením Rogiho pustila do čištění samotné studánky. Očistila rezervoár vody, vysbírala větvičky z blízkého okolí i staré listí z odtokového korýtka. Družina Ferax a Ardor s Kobrou chystala ohniště a dřevo, a také nařezala proutky na opékání. Petr pak šel přichystat velkou terénní hru a k Míši chodily děti po jednom a odevzdávaly jí nasbírané lístečky z průběhové hry, kterou jsme odstartovali těsně za Útěchovem.
Až byl blízký prostor i studánka samotná uklizena, oheň zapálen, dřevo nasbíráno, mohli jsme se pustit do opékání špekáčků, chlebíků, jablíček i dalších pochutin. Zatímco „maršmelouny“ jsou z cukrovinek již jistou stálicí, tak po loňské premiéře přišli na řadu opět i gumoví medvídci. Nu což, proti gustu žádný dišputát… Polední klid (to je samozřejmě silné sousloví) někteří strávili na seně. Seník byl alespoň mírnou ochranou proti nepříjemnému chladnému větříku.
Poslední velkou aktivitou byla hra, při níž pět věkově vyvážených družstev hledalo po okolí zalaminované karty, na kterých bylo vždy po dvanácti otázkách z tábornických oblastí – ano, je to tak, už jsme se začali naplno věnovat přípravě na Setonův závod. Cílem bylo v co nejkratším čase napsat do záznamového archu co nejvíce správných odpovědí z oblastí botaniky, zoologie, uzlování, mapových či turistických značek nebo šifrování. Z výsledků jsme ale zjistili, že budeme muset na tomto poli ještě hodně, hodně zapracovat, abychom na Sítňáku uspěli.
Po hře jsme udělali ještě nezbytné foto u studánky, uhasili oheň a dali se na zpáteční cestu. Aby nám rychleji uběhla, hráli jsme oblíbené kartičky. V této hře vítězí ten, který nasbírá nejvíce kartiček různých specifikací, to když vykřikne nejdříve slovo spadající do žádané kategorie na předem dohodnuté písmeno.
No a došlo i na naše tradiční dobíhání vlaku. I když to nakonec nebylo tak dramatické jako jindy, přesto jsme se při tom trochu zapotili. Výlet se celkově vydařil a po dlouhé době jsem si také užili trochu sněhu.