Z Hlavního nádraží jsme v pátek vyjeli rychlíkem do Zaječí. Družina starších odtud pokračovala pěšky po zelené značce ke kapli Sv. Floriána (keška). Mladší družina se kousek popovezla autobusem a následně se vydala k Vinařství U kapličky (filmové místo Vinařství Františka Vlčka ze seriálu Vinaři) a v sousedství kaple Sv. Urbana se vyšplhala na rozhlednu Dalibor. Z těchto vyvýšených, cca jeden kilometr vzdálených, míst na sebe obě družiny mávaly. Starší se pak jali stíhat mladší po stejné trase tak, abychom do kempu Pálava u obce Nové Mlýny dorazili všichni společně. To se sice nepovedlo, ale aspoň jsme tak minimalizovali zmatek při příchodu velké skupiny, stavění stanů a konzumace večeře.
V kempu se nám velice líbilo, protože jsme měli pro náš „stanový tábor“ jedenadvaceti dětí a pěti vedoucích vyhrazeno nádherné místečko se vším potřebným poblíž. Nechybělo ani velké chráněné ohniště, u kterého jsme si opekli špekáčky, a také zazpívali u kytary, na kterou nám přijel zahrát jeden tatínek od našich oddílových dětí.
V sobotu ráno po snídani jsme se sbalili a pomalu se vydali k řece, kde na nás už čekaly nafukovací lodě, pádla a vesty. Kdo chtěl, nafukování si mohl vyzkoušet, zbytek pak obstaral kompresor. Rozdělení posádek a instruktáž na suchu proběhla vcelku rychle, a za chvíli jsme tak už mohli lodě spouštět na vodu. Po prověření manévrovacích schopností posádek deseti kánoí (Pálava, Baraka) a dvou kajaků (Solar, Seawave) jsme pak mohli vyrazit vstříc novým dobrodružstvím.
Šestikilometrová plavba z Nových Mlýnů do Bulhar opravdu nebyla nic náročného a všechny lodě ji po počátečním „osahání“ zvládly bez problémů. Proplouvali jsme po hranici CHKO Pálava s pozoruhodným lužním lesem a Lesním panvastrem, kde se široká řeka ještě více rozšířila a připadali jsme si tu jako na velkém jezeře. Všude po březích bylo také plno rybářů, a tak jsme někdy museli nechtěně manévrovat, abychom se vyhnuli jejich nahozeným vlascům.
Regulovaný tok jsme opustili cca po hodině a půl a přes stavidlo na říčním kilometru 40,5 jsme přetáhli všechny lodě na Zámeckou Dyji. Po krátké pauze na svačinu jsme opět nasedli a vydali se do pravé divočiny. Za stavidlem voda moc netekla. První část cesty lemovaly spadané stromy a z vody sem tam čouhaly větve, které tam nejspíš shodili bobři nebo stáří. Skoro vždy se ale daly objet či podjet. Přesto se našly asi dva případy, kdy jsme museli vystupovat z lodí a přenášet je, čehož jsme se trochu báli. Největší problém však nebyl ani tak s překážkami jako takovými a nedobrovolným opuštěním lodí a „koupáním“, ale spíš s pavučinami a jejich obyvateli, které na nich byly. Občas se totiž stalo, že někdo zajel mimo hlavní proud a ocitl se v křoví, která byla těchto pavučin plná.
U Nejdku, kam jsme dopluli přibližně za hodinu, se situace vylepšila. Uvítal nás tu nápis na mostě a v kempu (funkční) maják. Ideální místo na přenocování – však jsme se sem také vrátili. Též jsme tu měli obědovou pauzu, která se nám trochu protáhla. Další část cesty se značně podobala té z Bulhar. Opět jsme se až do Lednice vyhýbali spadaným stromům a větvím. Jediným rozdílem však bylo sjetí malého stupně ihned po vyplutí. Pro ty, kteří byli na vodě poprvé, to byl určitě velký zážitek.
Dvanáct kilometrů na řece jsme i s pauzami zvládli za sedm hodin. Po odevzdání lodí jsme ale museli hodně spěchat na Zámecké náměstí, abychom stihli autobus, který nás popovezl poblíž místa našeho druhého přenocování. V podvečerní výhni jsme to měli do kempu Paliště pár minut, tak jsme se ještě před postavením stanů a večeří vykoupali. Večerní program byl volný, nejvíc se hrál fotbal a další míčové hry.
Místní skokánek jsme využili i druhý den po ránu, kdy jsme z něj v rámci rozcvičky do vody naskákali znovu, tentokrát rovnou bez osvěžení. A protože voda nebyla vůbec studená, tak jsme se v ní čvachtali do té doby, než byla přichystána snídaně. Po ní přišel na řadu úklid, balení a vaření oběda, kterého se tentokráte zhostili starší hoši. Rizoto v jejich podání nakonec nebylo vůbec špatné.
Polední klid jsme využili k vyhlášení celoročního bodování a rozdání cen. Nejdříve přišla na řadu družina mladších. Oproti loňsku se zde změnila jen druhá pozice. Na ní se umístil David Dvořák (1101). Třetí byl Kocour (905) a výhru podruhé v řadě slavil Ondra Štrouf, který nasbíral celkem 1158 bodů. Ve starší družině nebylo do poslední chvíle nic jasné a až poslední schůzka a závěrečná výprava stanovila to, že ani zde nebyly vůči loňskému roku velké změny. Na tisíc bodů tentokráte dosáhlo jenom osm dětí. Třetí místo (jediná změna) tedy obsadil Potkan (1200), druhá byla Sára (1212) a první drtivým finišem znovu Terka. Jí bylo na schůzkách, soutěžích a výletech připsáno celých 1245 bodů.
Další příjemný kemp, i když s minimálním zázemím, jsme opustili až po druhé hodině. Před námi bylo asi pět kilometrů s plnou polní do Lednice na vlak. Vlak odtud však nejezdí jen tak ledajaký, je totiž historický. A tak měly děti další nevšední zážitek. Při nevelké rychlosti mohli koukat z oken a mávat z nich na cyklisty a další lidi, kteří stáli podél trati. Cestou na nádraží jsme se stavili ještě na zmrzlinu a prošli jsme zámeckou zahradou, kde jsme odlovili druhou kešku. Též jsme se podívali na nádherný zámek, jenž je součástí světového kulturního dědictví.
V Břeclavi jsme přestoupili na vlak úplně jiné kategorie – s klimatizací, internetem a hlavně záchody. Změna to byla opravdu velká. Zajímavostí je i fakt, že dvanáct kilometrů motoráčkem trvalo úplně stejnou půlhodinu, jako šedesát rychlíkem. Než jsme si totiž stačili v přeplněném „ÉCečku“ všichni posedat, byli jsme vlastně skoro v Brně na Dolním nádraží, kde na děti ošlehané vodou, sluncem i větrem čekali už jejich rodiče.
Výprava to jistě byla důstojná závěru školního roku a my jsme se přesvědčili, že před naším oddílem vlastně nejsou žádné limity. Prostě jsme si zkusili zase něco nového a zjistili jsme, že to jde a navíc se to i líbí. Tak uvidíme, co vymyslíme příště.