Sraz byl v pátek u klubovny před čtvrtou hodinou. Naložili jsme věci do doprovodných vozidel a s malými batůžky jsme se vydali na cca patnáctikilometrovou trasu. Nejprve jsme vyjeli na Palackého vrch, kde jsme našli první kešku a následně se spustili do Komína. Dalším lesíkem pod Komínskou Chocholou jsme dojeli ke Kamenolomu a odtud už po cyklostezce až na přehradu. U rybářské bašty, těsně před výšlapem Kočičím žlebem v Podkomorských lesích, jsme měli jeden defekt. Čas strávený výměnou duše někteří z nás využili k osvěžení u Betelné studánky, a také k odlovení stejnojmenné kešky. Třetí krabičku jsme pak objevili u Žabího jezírka a poslední u Ríšovy studánky. Do cíle na Oboru jsme dorazili sice s hodinovým zpožděním, ale vůbec to nevadilo, protože některé oddíly třeba ještě vůbec na místě nebyly.
Polovinu stanů nám postavili hoši, jež nám je sem dopravili, a druhou jsme měli v cuku letu. Ještě zbývalo vyhrábnout ohniště a nanosit dřevo. Poté následovala večeře a nácvik představení našeho oddílu na zahajovacím ceremoniálu. Celý sraz, který pro nás organizovali vedoucí ze ZéeSky se totiž nesl v olympijském duchu a každá výprava se měla prezentovat krátkou scénkou. I když jsme vše honili na poslední chvíli, tak musíme říct, že se nám to docela povedlo a i naše snažení bylo oceněno potleskem. Vyvrcholením zahájení bylo symbolické zapálení olympijského ohně, od kterého jsme se už za šera odebrali ke stanům k ohňům oddílovým.
Sobotní dopoledne bylo plné sportovních výkonů. Skákalo se do dálky, střílelo se ze vzduchovky, sprintovalo na krátké vzdálenosti, házelo oštěpem, běhalo se zátěží, či jezdilo s kolečky. Speciální disciplínou byl zápas v kruhu a také Maraton. To byla vlastně běžecká štafeta, kdy věk všech čtyř závodníků nesměl v součtu přesáhnout pětapadesát let. Pěkná umístění jsme měli ve všech věkových kategoriích a nevyhýbaly se nám ani první místa. V redukovaném pořadí tzv. reprezentantů (předem určených dětí) – to aby i menší oddíly měly šanci – jsme skončili na čtvrtém místě.
Večer jsme seděli všichni u velkého táboráku a účastnili se společného programu. Každý oddíl si totiž připravil něco malého pro ostatní. V pauzách mezi aktivitami se hrálo na kytaru a zpívalo. My jsme rozpohybovali přítomné taneční písní „Banana coco baobab“.
Na Srazech PTO je nedělní program daný již léta dopředu. Společně probíhá už jen závěrečný nástup, kde se představují noví Instruktoři, jmenují se noví náčelníci, hodnotí se sobotní soutěže, předává se prapor SPTO a v neposlední řadě se vyhlašují výsledky Zelené ligy. Tato celoroční mezioddílová soutěž začala šifrovací hrou Za psem, kterou jsme sami organizovali, pokračovala inovativním Pio triem a Vlečkou a vrcholila tradičním Setonovým závodem. Na všech akcích jsme měli krásné výsledky, leč na celkové vítězství jako loni to nestačilo. Druhé místo – v kleštích mezi oběma Severkami – je však také nádherné a zároveň máme motivaci do příštího ročníku.
Po nástupu už zbývalo jen uvařit oběd, sbalit batohy a stany a opět sednout na kola. A abychom nejeli stejnou cestou zpět, zvolili jsme delší trasu přes lávku pod Veveří, Moravské Knínice, Jinačovice, Medlánky a zpět do Králova Pole, celkem asi dvacet kilometrů. Všechny „pěší oddíly“ už byly pryč, jen my jsme si, samozřejmě plánovaně, dávali na čas. No a teď to začalo. Nejdříve jsme dofoukli několik kol, protože měly skoro prázdné duše (zdržení cca 10 minut). Jen co jsme vyjeli, museli jsme opravit pro změnu drhnoucí kolo (zdržení cca 20 minut). Naštěstí jsme čekali přímo na lávce pod hradem a nějací nadšenci zde provozovali Rope jumping, tak o zábavu bylo postaráno. Za chvíli jsme popojeli dalších pár metrů a nahazovali jsme tři spadlé řetězy (zdržení cca 10 min). Pak však přišel další spadlý řetěz a porucha, se kterou jsme si už neporadili – upadlá klika i se šlapátkem. Ač jsme hledali uchycující šroub, jak jsme hledali, prostě jsme ho nenašli a museli zavolat rodičům, ať si pro dvě nebohá dítka přijedou do Chudčic (zdržení cca 30 minut).
Když si uvědomíte, že necelé tři kilometry jsme jeli hodinu a půl, tak lze snadno spočítat i to, že kdybychom šli pěšky i s plnou polní, tak bychom byli asi o dva kilometry dále. Od rozcestí u Tří křížů už to ale docela šlo. Řetězy už spadly snad jenom dva. Pod Medláneckým kopcem pak došlo na poslední „drobnost“ – píchlé kolo. To už jsme ale na konečné v Technologickém parku nasadili do šaliny a poslali domů po vlastní ose. Ke klubovně nás na kole tedy z původních sedmnácti dorazilo jen čtrnáct. Hlavní ale bylo, že se nikomu nic nestalo.
Oproti sobotě, kdy jsme chvílemi skoro i mrzli, nám však jak v pátek, tak v neděli na cestu svítilo sluníčko a v neděli to opravdu stálo za to. Uf, uf…