Odjezd vlakem byl naplánován z Královopolského nádraží již před osmou hodinou ranní. V Židenicích jsme pak přestoupili na autobus. Ten se na Staré Osadě naplnil dalšími turisty, takže jsme se mačkali jako sardinky a došlo to dokonce tak daleko, že na Klajdovce řidič už další cestující (též oddíl 21. PTO Hády) odmítl vzít a museli si tak počkat na náhradní dopravu. Těžko pak říct, zda ve vozidle nefungovalo signalizační zařízení anebo pan šófér jen statečně ignoroval naše místy až hysterické pokusy vystoupit na zastávce U Pily. Dovezl nás tedy až do Jedovnic. A tak jsme měli naši cestu prodlouženou o jeden a půl kilometru. Naštěstí nám to vůbec nevadilo a ani nám to nezpůsobilo žádné komplikace.
První velkou plánovanou přestávku jsme měli u Rudického propadání, kde pod zemí mizí Jedovnický potok v rozlehlém jeskynním systému. Část z něho jsme museli samozřejmě prozkoumat, a tak jsme se spustili malou dírou do hlubin země. Nevšední zážitek ze stísněných podzemních prostor, kde jsme se místy museli i plazit, si odnesla většina z nás. Úplně na konec jeskyňky jsme se sice kvůli bezpečnosti nedostali, ale při zhaslých světlech jsme se alespoň tiše zaposlouchali do vody padající do hloubky devadesáti metrů.
I když naše určená trasa sběru odpadu začínala o nějaký ten kilometr dále, už zde jsme se nemohli udržet a částečně jsme pomohli 6. PTO Nibowace. V Rudici jsme pak navštívili větrný mlýn s muzeem a expozicemi mineralogie, speleologie, historie hutnictví a hornictví v Rudici a ukázkami dobového bydlení. Na posezení nedaleko Geoparku s širokým zastoupením místních vápenců jsme se naobědvali, protože čas už notně postoupil. A my byli teprve na počátku.
Igelitky se nám odpadky pomalu začaly plnit - bylo vidět, že jsme v turisticky významné oblasti, více nepořádku pak přibylo kolem silnice. Naštěstí jsme po ní nešli dlouho a po pár stech metrech jsme zabočili do pískového lomu Seč, který jsme měli vyčistit plošně. Ani tady nebylo mnoho nepořádku. Možná tomu přispívá i skutečnost, že se do něj oficiálně nesmí. Přesto jsme našli třeba pneumatiku a stavební odpad. Naplněné pytle jsme u vjezdu do lomu odložili a vydali se dále po zelené turistické značce směr Křtiny. Následnou svačinovou přestávku jsme udělali u jezírka U Červených hlín, kde jsme objevili malou skládku, které vévodil prastarý autovrak ve značném stádiu rozkladu. Toto byl letos asi náš nejkurióznější nález.
Pokusy o lov kešek u Rudického propadání, v Rudici i v lomu Seč byly neúspěšné především z časových důvodů. U Klostermannovy studánky a pak o kousek dále jsme si však chvilku udělali a nálezy byly dílem okamžiku. V této fázi trasy bylo odpadků opravdu poskrovnu, a tak cesta ubíhala velmi rychle. Ve Křtinách jsme tedy měli ještě čas navštívit místní kostel, kde zrovna probíhala mše, nalézt další kešku, koupit si zmrzlinu a slunit se nebo dovádět na místním dětském hřišti.
Při návratu jsme byli rádi, že jsme na zastávku přišli s malým předstihem a nastoupili jako první z navracejících se oddílů, protože jsme si sedli a v Ochozu se pak až škodolibě dívali na ty, kteří se do autobusu opět nedostali.
Musíme říct, že výlet se vydařil hlavně díky počasí. Na první duben bylo nádherně slunečno a hlavně teplo. Odpadu mohlo být klidně i víc, protože našich osmnáct dětí a čtyři vedoucí byli připraveni na jiné objemy. Ale i tak je to dobře, protože stále můžeme najít nepoznamenané kouty naší přírody. Doufáme, že akce na děti zapůsobila svým výchovným rozměrem. Naplnili jsme tak minimálně dva ze sedmi pionýrských ideálů Pomoc a Příroda a k dalším jsme neměli rozhodně daleko. Za dva roky se budeme těšit znovu.