Vstávat o pátečních pololetních prázdninách jsme museli podobně jako do školy, protože sraz na Královopolském nádraží byl již ve tři čtvrtě na osm a vlak do Kuřimi odjížděl lehce po osmé. Tam jsme pak přestoupili na autobus, který nás dovezl do Maršova.
Zde jsme nejprve prozkoumali zamrzlé kaolínové jezírko. Keška u něj však byla na dosti nepřístupném místě, proto jsme ji oželeli a nechali si náš jediný nález na později u Maršovských skal. K nim však byla cesta náročná. Museli jsme se brodit hlubokým sněhem. Nález ale stál za to. Chtěli jsme vidět i stejnojmenné vodopády, leč asi když mrzlo, tak nebyla voda, a tak jsme si je museli v zasněženém kaňonu jen přestavovat.
Svačinovou přestávku jsme si dali kousek od Šmelcovny, kde jsme se u místní hospody pomazlili s Bernským salašnickým psem a dále se už vydali po modré turistické značce do Veverské Bítýšky. Cestou jsme minuli pěkně opravený Hálův a Vaverkův mlýn, pár běžkařů a mnoho „šneččích rodin“ u kraje cesty.
Asi si zrovna říkáte, co by dělali šneci na začátku února jen tak ve volné přírodě, že? No ano, nebyli to jen tak obyčejní šneci. Byli to sněžní šnečci. Nejprve jsme nevěděli, jak se tady bere nádherně namotaný sníh, podobně jako koule pro sněhuláka, jen úzká a plochá (viz foto). Pak jsme na to však přišli, když jsme zahlédli, jak těžký mokrý sníh spadl ze smrkové větvičky na příkrý svah a pomalu se začal kutálet dolů. Cestou na sebe nabaloval další vrstvy a zastavil se právě na kraji rovné polňačky. Těchto krásných útvarů tu byly mraky. A děti samozřejmě další přidávaly.
Po více než deseti kilometrech protknutých neustálým koulováním, „šnečkováním“ a dotazy typu: „Kdy už tam budem?“ od všech šesti dětí, jsme konečně dorazili do Bítýšky a k hlavnímu cíli našeho výletu. Tou byla kulturní památka Jarošův mlýn. Před vraty nás uvítal mlynář se svojí ženou a hned nás pohostili vlastnoručně vyrobenými pochutinami z místních surovin. Při prohlídce jsme se vrátili do starých časů, do dob, kdy mělo řemeslo zlaté dno, a kvalita řemeslné práce byla samozřejmostí. Prošli jsme celou čtyřpatrovou budovu mlýna, viděli stroje potřebné ke zpracování jednotlivých produktů i vodní náhon se stavidlem a generátorem vyrábějícím elektřinu. V zajímavém vyprávění jsme se dozvěděli také o tom, jak vznikl mlynářský erb, jak se ze vstupní suroviny – obilného zrna pšenice, ovsa, prosa, či žita a ječmene – vyrobí mouka hladká, polohrubá, hrubá či krupice, krupička a jáhly, nebo jak se oddělí otruby a klíčky, nežádoucí příměsi, plevel, a také to, jak se vlastně ve mlýně dříve žilo.
Po nakoupení suvenýrů a rozloučení s panem mlynářem jsme tuto technickou památku, která byla v provozu naposledy ještě v roce 2000, ve spěchu opustili, protože jsme, jako již tradičně, utíkali na autobus. Sedli jsme na linku IDS č. 312 a opět přes Kuřim se pak vlakem nechali dovézt do Králova Pole. Výborný dojem z celého dne nám zkazila jen obrovská zima, která byla překvapivě v útrobách mlýna a nikoli venku. Vlak a autobus byly naštěstí vyhřáté, tak jsme v nich pomalu roztáli.