Nejprve šli mladší od 15:30 na kluziště na Vodově ulici. Oproti stejné prosincové akci, kdy jsme byli bruslit přesně o zimním slunovratu, jsme zde měli o poznání více denního světla. Během našeho pobytu na ledové ploše, kdy se však stejně setmělo, jsme mohli pozorovat východ nádherně osvětleného měsíce. Úplněk to sice ještě nebyl, rozhodně k němu ale nebylo daleko.
Všech našich osm účastnících se chlapců si opět největší zábavu našlo ne v klasickém bruslení nebo honění se, ale v klouzání po břiše, zádech nebo zadku. Naštěstí zde bylo málo lidí, komu by kluci mohli překážet a ani organizátorům se jejich aktivita nezdála nijak omezující ostatní návštěvníky.
V pět hodin pak před branou už stepovali rodiče. Museli však počkat, než všem automat vydá horkou čokoládu. Návštěva brusláku se bez tohoto prostě neobejde.
Mezitím se v klubovně začala scházet družina starších. Shodou okolností i těchto dětí bylo právě osm. Po nezbytné morseovce jsme se oblékli a vydali na autobus č. 67, který nás měl dopravit přímo ke stadionu Za Lužánkami. Ten však těsně ujel, a tak jsme nakonec jeli šalinou č. 1. Po krátké procházce po Rybníčku jsme na místo dorazili přesně ve chvíli, kdy přijížděl onen zmeškaný bus. U vchodu na kluzák jsme byli první, jen jsme museli ještě asi deset minut počkat, než se brány otevřou.
Nejen první u vstupu, ale i první na hladkém ledě, to bylo moc pěkné. Chvíli jsme si užívali skoro sami, kluziště se pak plnilo velmi pomalu a prostoru jsme měli pro naše bruslení stále dost a dost. Po necelé hodině jsme už začínali být unavení a někteří se z ledu začínali vytrácet. No a hádejte kam? Jasně, do bufetu! Na čajík a párky v rohlíku! S těmi jsme pak odcházeli na autobusovou zastávku směr Slovanské náměstí.
Ačkoli už dlouho panovalo mrazivé počasí a podle meteorologů ještě hned tak nepoleví, tak si na zimu ani nikdo moc nestěžoval a všichni jsme si užili a při bruslení se zahřáli.