Jen si vezměte ten rozdíl - Plzeň a Veverská Bítýška. V tomto menším městě byla naším hlavním cílem návštěva Jarošova mlýna. Než jsme se ale k němu dostali, museli jsme absolvovat asi čtrnáctikilometrovou trasu. A jak již název výletu napovídá, tak ta vedla z velké části Přírodním parkem Údolí Bílého potoka.
Sraz jsme měli na nádraží v Králově Poli, odkud odjížděli i ti větší do Plzně. My jsme si ale museli oproti nim asi o hodinku přivstat, protože jsme nasedali na vlak směr Kuřim těsně po osmé hodině ranní. V Kuřimi jsme přestoupili na autobus, který nás dovezl do Lažánek. Zde nás přivítalo krásně bílo a padající těžký sníh. No, hned jsme se všichni dali do koulovačky, nedalo se tomu odolat. Sněhu jsme si užívali i po cestě k nedaleké vápenné peci a paleokrasové jeskyni, jež očím sedmi dětí a třech vedoucích zůstala bohužel skryta. Co se však před námi neskrylo, bylo Kaolinové jezírko, k jehož polozamrzlé hladině jsme sestoupali více než padesát výškových metrů na ještě menší vzdálenosti – prostě hodně velký sešup. A podobně to bylo na druhé straně zase nahoru.
Po krátkém občerstvení jsme se vydali k Maršovským skalám, kde jsme chtěli odlovit kešku, což se nám nezdařilo. V tomto směru se nevedlo ani jinde, a tak tento výlet zůstal bez odlovu. Navíc se sněžení pomalu měnilo v déšť a než jsme došli na Šmelcovnu, byli jsme skoro bez sněhu a hlavně jsme byli mokří. Náladu nám moc nespravil ani oběd, ale další pohodovou cestu kolem Hálova mlýna jsme si zpestřili hraním naší klasické oddílové hry – Kartičky. Toto hraní některým vydrželo přes půl cesty a druhou si pak buď povídali nebo hráli asociace.
Do Veverské Bítýšky jsme dorazili již před druhou hodinou. V Jarošově mlýně už byli připraveni. Hned se nás ujmul starý pan mlynář a jal se nás seznamovat s taji řemesla mlynářského i historií mlýna samotného. Viděli jsme spoustu dobových strojů i pomůcek z běžnějšího života, protože mlýn zastává i funkci muzea, dozvěděli jsme se mnoho o obilí, jeho druzích, pro co je které určeno i o formě jeho zpracování na tu nebo onu mouku. Prohlídka čtyřpatrového objektu, jenž byl v provozu ještě v roce 2000, byla náročná, zejména proto, že v něm byla veliká zima, větší než nakonec venku. Ale pokud bychom si z ní měli odnést jen jediné, tak by to mohlo být třeba to, co je to mít za lubem…
Při rozloučení jsme panu mlynáři moc poděkovali za poutavé povídání a s velkou časovou rezervou, což se nám mnohdy nestává, jsme si to namířili na náměstí na autobus. A jaké to bylo štěstí, že se nám podařilo nastoupit na dřívější zpožděný spoj, který nás dovezl opět do Kuřimi. Chvíle čekání na vlak, pár telefonů rodičům, že přijedeme o něco napřed a už jsme byli doma v teple.