Sešli jsme se tedy v pátek odpoledne na Královopolském nádraží. Na loď zatím nebyly ideální podmínky, a tak jsme se rozhodli popojet vlakem. Vystoupili jsme na ostrově jménem Postřelmov a od tam jsme došli do nedalekého tábořiště, kde jsme měli tu noc spát. Byla to v podstatě jen malá loučka obklopená stromy uprostřed polí. Postavili jsme zde stany, najedli se a kdo měl ještě energii, tak si kopal nebo házel s míčem či ringem. A pak už jsme šli všichni na kutě, abychom nabrali síly na sobotní velkou plavbu po řece Moravě.
Ráno jsme byli vzbuzení asi o něco dříve, než jsme sami chtěli, protože na místo přijela auta s loděmi a my museli co nejrychleji vyklidit prostor a sbalit stany. Jako rozcvička nám to ale nestačilo, a tak jsme si šli protáhnout svá těla na louku přes silnici. Po návratu z rozcvičky jsme již měli přichystánu snídani v podobě rohlíků s pomazánkovým máslem a šunkou. Mezitím do malého tábořiště začaly proudit davy a davy lidí a zaměstnanci půjčovny lodí si zde dokonce otevřeli stánek s občerstvením. Toto, ani tolik lidí, jsme tedy nečekali. Celkově jsme napočítali, že bylo vydáno něco kolem sedmdesáti plavidel různých velikostí a tvarů.
Chvíli potom, co jsme dosnídali, jsme si šli i my vyzkoušet vodácké vybavení. Vybírali jsme správné velikosti vest, pádel a barely plnili nezbytnými osobními věcmi a proviantem. A pak už jsme po dvojicích (ve většině případů vedoucí + dítě) nasedli a hurá na vodu. V tu dobu se již hodinová ručička na pomyslném ciferníku blížila k jedenácté. Skoro všechny ze dvanácti nafukovacích lodí byly Pálavy, až na tři Baraky. Jedna ryze dívčí posádka jela právě na Barace dokonce ve třech.
Bylo krásně, Sluníčko svítilo (někdy tedy až moc) a řeka tekla rychleji, než jsme předpokládali, což bylo příjemné překvapení. Až na pár drobností (utopení bot, dvou slunečních a jedněch brýlí dioptrických) se nikomu nic nestalo, prostě výlet, který stojí za to. V průběhu plavby jsme se stihli u Leštinského mostu naobědvat, u Lukavického jezu si dát limču a vykoupat. Někteří se pod vedením místního mořského vlka na jezu dokonce klouzali po zadku, takže zábavy ažaž. Pomalu jsme od tam nemohli odplout, ale z celé cca sedmnáctikilometrové trasy nám zbývala ještě skoro třetina a hodin bylo jak na kostele. Poslední zastávka u jezu Háj byla nucená, protože jsme lodě museli přenést do náhonu k vodní elektrárně, kde se nacházel náš cílový kemp.
Po celém dni plavby jsme konečně dopádlovali závěrečných tři sta metrů a dorazili tak do cíle. Zde jsme se usušili, vrátili lodě, opět postavili stany a začali chystat jídlo. Přestože již byl podvečer, bylo stále velmi teplo a v kombinaci s celodenní námahou to některé dohnalo k odpočinku ve stínu lip v poloze ležmo. Po večeři jsme se potom s mladšími dětmi vydali ještě hledat kešku a na procházku Hájem – místní částí obce Třeštiny, kde jsme měli menší extempore s ovíněným koňákem. Vše však dobře dopadlo a my už poté byli tak unavení, že jsme jen zalehli do spacáků a spali až do rána.
Další den jsme měli naší klasickou nedělní snídani – vánočku s marmeládou a následně nás čekala poslední fáze nalezení Valinorského pokladu. Ačkoli se zprvu zdál ostrov zcela opuštěný, opak byl pravdou. Kde se vzali, tu se vzali domorodci, kteří poklad bohužel našli dříve než my. Vědí sice, že je vzácný, ale neumějí ho použít, a proto ho pouze střeží. Pokusili jsme se ho tedy od nich získat. Za pět sesbíraných peněz jsme si mohli koupit jedenkrát hru v kostky s hlavním domorodcem a pokud jsme vyhráli, tak jsme byli vpuštěni do velmi chráněného území. Tam jsme vybrali potřebné předměty. Ty nám po seřazení daly heslo. Díky tomuto heslu jsme objevili klíč k velké truhle. Když jsme ji otevřeli, to bylo překvapení. Vykoukl na nás náš Phoenix. A u něj ležel dopis, ve kterém bylo napsáno, že největší poklad nejsou peníze, zlato či drahé kameny, ale jsme to my sami, to že máme v oddíle jeden druhého. Pochopili jsme, že nejdůležitější je naše přátelství, to že jsme pořád pospolu a že nás nic nerozdělí.
Toto ale nebyla jediná odměna dětem za snažení během celého roku. Další na dopoledním programu bylo totiž ještě vyhlášení celoročního bodování. Ceny odpovídající svému umístění a pamětní listy si na břehu řeky Moravy v kempu Vila Háj přebrali však pouze děti z družinkek Ferax a Fortis, protože nejmladší Fidelis neměl na této výpravě žádné zástupce. Ve starším Feraxu zvítězil Paťa, druhý byl Kocour a třetí Lumír. Ve Fortisu pak první dvě místa obsadila rodina Kucinových. Davča předstihl svojí starší sestru Martinu o cca deset bodů, třetí v pořadí potom skončil s drobně větším odstupem Ondra Raab. Po rozdání cen už jsme jen dobalili stany, naobědvali jsme se rizota a s menším zpožděním vyrazili směr nádraží v Mohelnici. Museli jsme trošku šlápnout, jelikož nás tlačil čas, ale vše jsme nakonec stihli a po pěti kilometrech s plnou polní v úmorném vedru jsme ve 14:40 nasedli na vlak, který nás dovezl až do Brna.
Celá výprava proběhla úžasně a všichni jsme si to moc užili. Bylo to krásné zakončení oddílového roku. Tak zase v září!
Prázdninám zdar!