Sraz jsme si dali na Královopolském nádraží, odkud jsme vyjeli autobusem směrem Kunštát, již v osm hodin ráno. Po necelé hodině cesty jsme vystoupili u opuštěné grafitárny kousek za Kunštátem, kde jsme odlovili první kešku u důlního díla. Po cyklostezce kolem bývalých Slunečních lázní jsme pak došli do Rudky a následně k areálu, v němž je situovaný vstup do jeskyně.
Dříve, než jsme si prohlédli jeskyni, měli jsme čas se nasvačit a projít si smyslovou zahradu. Ta byla původně konstruována pro nevidomé a slabozraké, ale užijí si ji i další návštěvníci, naše děti nevyjímaje. Zkoušeli jsme, jak na tom jsme se svými smysly, jestli dokážeme poznat věci podle hmatu, čichu nebo podle sluchu. V obležení byla především keramická zvonice, ozvučný kámen, krasohled, ale i jiné interaktivní prvky, zejména pak podzemní telefon.
A poté už nastal čas na prohlídku samotné jeskyně, která je unikátním dílem inspirovaným starou českou pověstí. Milá paní průvodkyně nás seznámila s historií tohoto místa i s lidmi, kteří se o vybudování celého areálu zasloužili – především s amatérským sochařem Stanislavem Rolínkem. Jeho krásná socha mohutného kamenného lva hlídá vstup do pískovcové skály a za ním, ve spleti uměle vyhloubených chodbiček, jsou vytesáni spící Blaničtí rytíři, kterým vévodí jezdecká socha svatého Václava. Vlastně jsme si cíl tohoto výletu nevybrali jen tak náhodou, protože každý ví, že 28. září slaví svátek právě Václav – patron českých zemí a symbol české státnosti.
Po sice docela krátké, ale moc pěkné prohlídce jeskyně jsme se vyškrábali na vrchol kopce Milenka a na něm vystoupali na Burianovu rozhlednu. Zde jsme se ponořili jak do naší celoroční motivace, tak i do přípravy na šifrovací hru Za psem. Děti začaly luštit zprávy zašifrované různými způsoby s obtížností odpovídající jejich věku. Z nich se dozvěděly, že je třeba nalézt kouzelnou zahradu, v níž rostou rostliny, ze kterých se dá uplést provaz. Ten budeme potřebovat k našim lodím, s nimiž se i na dalších výletech budeme vydávat na širá moře. Ne že by děti něco vyluštily špatně nebo nedoluštily, ale i tak nebylo jasné, na které místo ze tří možných se primárně vydat. A tak jsme se rozhodli, že zkusíme obejít všechny a na jednom to přece být musí. Před opuštěním Rudky jsme se ještě zastavili u torza původně čtrnáctimetrové sochy TGM, kterou zde jako prvotinu vytesal pan Rolínek. Za II. světové války však byla, bohužel, zničena.
Okrajem Kunštátu, po modré i zelené turistické značce a po odlovení dalších dvou kešek, jsme dorazili k Čertovým kamenům. Zdálo se, že to je přesně to místo, kde by mohla být ta kouzelná zahrada. Leč nikoliv, museli jsme šlapat dále. Zpočátku se šlo dobře, ale pak se nám ve vykáceném lese ztrácela značka, a také před nás kdosi postavil moc velké kopce. A na jednom z nich, světe div se, hledané místo. Po sklizni žádaných rostlin, ve které nám bránili strážci, jsme narazili na velmi hodnou babičku. Ta nám ukázala, jak vyrobit přízi a jak spříst i silné lano. Čas letěl jak splašený a my se museli vydat rychle na vlak. Ještě že jsme nemuseli na poslední místo z první zprávy a zahradu jsme nalezli již dříve. Babičce jsme tedy hezky poděkovali a pelášili dál.
Celý den strávený v přírodním parku Halasovo Kunštátsko nás provázelo opravdu pěkné počasí. Něco málo za půlkou z třinácti kilometrové trasy se však spustil i krátký, řeklo by se osvěžující, deštík. Na zastávce u Letovic, kde jsme chvíli čekali na vlak a pletli naučeným způsobem lana na naše lodě, už zas bylo nádherně. A kdo lano nestihl doplést při pauze, měl možnost ještě ve vlaku cestou domů.